Čím začít…

Začal jsem jezdit v 11 letech na kamarádovém pincku, kterého jsem následně za 300 Kč koupil. Při první jízdě jsem vjel do pole a zastavoval jsem vytahnutím klíčku, při druhé jízdě to bylo lepší, bylo bahno, jelikož předtím pršelo a já si to valil božských 30 km/h ve dvou na 2 převodový stupeň, cítil jsem se jako bůh… do té doby, než jsme leželi, celí zasraní od bahna. Byl to strašný šrot, ale v té době to bylo pro mě žihadlo. Naučil jsem se na něm základy, jak řadit, jak podřazovat, jak ho ovládat a taky jak zkřivit Škodě Rapid zadní nárazník. Pionýr byl bílo-oranžový, nefalšovaná štětečková barva – děs. Zajel jsem si koupit do Bohumína tmavě červený sprej. Vida, hned to vypadalo líp. Až na zkipanou barvu a vynechaná místa. Proč bych sundával a šmirgloval kapotáž, když to jde i bez toho, no ne?

Přední masku a bříško jsem stříkl bledě modrým sprejem, který jsem našel ve strejdovém bordelu. Byl tak škaredý, až byl pěkný. Po tom, co nešel nakopnout a co nešel ani roztlačit, jsem byl rozhodnut. Prodám ho, prodal jsem ho za 100 Kč tomu stejnému kamarádovi, od kterého jsem to koupil. Původní cena byla neuvěřitelných 120 Kč, ale jelikož to byl prajzok, tak chtěl uškudlit každou korunu, aby měl na oplatek – byl to hajzl.

Jelikož to byl předtím dobrý kámoš, koupil jsem od něj dalšího pincka, za 900 Kč, v té době to bylo pro mě něco jako 1, 5 milionu, ale nekupte to, když je to tak levné a kvalitní…

Byla to 20 zmixovaná s 21 a 05. Řidítka to mělo z 21, zadní plech z 20 a štíty z 05 a měl nadstanevou přední vidlici. Nesvítíl a netroubil, taky jsem se na něm málem vymáznul. V jednom kopci mi pravidelně chcípal, takže nemělo cenu se ho ani pokoušet vyjíždět. Neměl stojan, tak jsem vzal babce z kola. Řekl jsem si, hliník je tvrdý a kvalitní kov, měl by ten kousek železa udržet. Pincek mi nestihl spadnout, jelikož jsem ten stojan ztratil v poli. Motor už byl totálně v prdeli, tak jsem do něj začal dlubat. Přidal jsem tomu otáčky tak, že to nechtělo chcípnout, ani když jsem otočil páčku doleva na chcípací polohu. Byl to skvělý držák … Těch 50 km, co jsem na něm najel, jsem si fakt užíval.

Jelikož jsem měl pincka jen u babky, kam jsem jezdil do dva týdny, neměl jsem moc šanci se toho naučit a nějak se do toho vcítit. Ovšem jedno jsem pocítil, když mi došel benzín… že je to těžká svině. Pak jsem ho rozebral na náhradní díly, jelikož to stejně nejelo a rozebrané ve skříni se to stejně nějak líp vyjímalo.

Koupil jsem si Jawu 20, barva modrobílá, rok výroby 1980. Pánečku, to bylo žrádlo. Při první jízdě jsem byl hned rozhodnut. Jelikož při koupi byla mamka a taťka, tak jsem to raději roztlačil… přece jim nebudu ukazovat, že se neumím rozjet se spojkou… ani na STOPce jsem nezastavoval, aby mi to nechcíplo. Jen jsem frajersky podřadil na 2 a jel jsem dál. Po dovezení domů jsem musel vyčistit palivový kohout. Začal jsem ho s taťkou dávat do pucu. Na řadu přišla přestavba na super sportovní JAWU 21, která se lišila jen stupačkami a řidítky.

Ty jsem ale zanedlouho sehnal… Dostal nový nástřik na hlubinnou modř a černou. Přidal jsem dozadu taky opěrátko, abych při jízdě po zadním ve 150 kilometrové rychlosti nevypadl. Taky to chtělo vyměnit výfuk, koupil jsem nový chromovaný, za 600 Kč, místo toho starého oslizlého. Ovšem nevím, proč jsem ho tam dával, když se mi stejně pak přestalo líbit. Měl taky rukojeti ze Simsona, které jsem vyměnil za ty odporné Jawácké, které pořád prokluzovaly. Některé části rámu byly nastříkány gumoasfaltovou barvou, chránící proti korozi. Přece si nenechám svoje žihadlo shnít. Hned první zimu jsem se učil hrabat a takové prkotiny. Hrabal jsem i na 3. To by bylo, aby nebylo, no ni? Měl jsem ho dva roky a celé dva roky jsem dědu sral, tím, že jsem mu ničil anglický trávník, plný kuřinců.

Jednou jsem půjčil kámošce pincka, že prý umí jezdit. Už se válela, ovšem válení ji šlo dobře. Po vyslechnutí všech mojích nadávek jsme se odebrali do garáže, kde jsem narovnal zkřivenou SPZtku a nasadil řetěz. Urvala mi jeden zub z pastroku, svině. 26.04.2007 jsem ho prodal. 2 roky mi sloužil věrně na dalekých projížďkách kolem baráku.

Během těchto událostí jsem si stihl vyzkoušet MZ 150, která byla oproti pincku dost živější, ale nebyla zase takový držák jako ten můj drak. Při zmáčknutí spojky šla značně do otáček, takže to bylo fakt úžasný poježděníčko. Poté, co jsem dojel, se na ní jel projet kamarád a v půlce našeho závodního okruhu tzn. kolem baraku nahoru a zpátky, se mu vysypaly korky z lamel. Takže ještě, že jsem se stihl projet.

Nesměl bych zapomenou na Babettu 210, která byla původně dědy, pak mi ji podaroval, ale musela z domu, jelikož jsem potřeboval peníze na Simsona.

Potom jsem si taky osedlal Jawu 250 Panelku. I když je to babička, tak jede dobře. Na 4. 20 km/h prostě krása. Je předělaná na styl choppera, tak jsem na ní vypadal jak osa na bonbóně, ale to přece nevadí. Potom přišla na řadu ČZ 175/487. Trošku živější mašinka, ale pincek je prostě pincek. Pak jsem si osedlal 2válcového koně. Jawu 350/634, jezdila dobře, ovšem představa majitele, že ji koupí za 8 tisíc, koupí nový kryt sedla, které nechá v bílé barvě a nenastříká to stejnou barvu jako motorku a výměna zadní pneumatiky za nějakou nejlevnější, a následně prodá za 12 tisíc korun českých, nějak nezdá. Nakonec ji rozebral do bedny. Mamlas. Taky jsem jezdil na ČZ 125/477, která taky není k zahození.

Potom přišla nařadu AUTOŠKOLA, kde první jízdu jsem jel hned na Jawě 350/632, které je ze své třídy nejslabší a nejtěžší, mi dala trošku zabrat, než jsem se sžil. Při jízdě s panem CZEMPIELEM sem se cítil dobře. Když jsem přesedlal na  ČZ 175/487 předělanou na 125/487, tak mi dal trošku zabral rozjezd, jelikož s metrákovým sudem a vyšlehaným motorem se celkem špatně jezdí… Sud do mě začal hučet, že mu utrhnu lanko spojky, ovšem já na něj sral, jak na placatý kámen. Následovala závěrečná zkouška – okamžik pravdy.

Jízda se skládala z přemístění z bodu A do bodu B a naopak. V bodu B na nás čekal komisař, jehož kyselý xicht jsem viděl už za zatáčkou. Zeptal se mě co vím z konstrukce, řekl jsem, že napínání řetězu, to jsem odvykládal. Dále se mě zeptal na údržbu motoru, což byla vskutku primitivní otázka… Zkoušku jsem splnil, do papíru se tedy napsalo velkým PROSPĚL. Tak jsme tedy sedli s učitelem na motorku a jeli jsme zpět do AŠ. Učitel mi ovšem za zatáčkou řekl, že můžu jet jak chci, že už tam mám napsáno, že jsem prospěl. Vskutku, 50 km/h v obytné zóně se mi líbilo.

Během autoškoly jsem si pořídil superbike SIMSON S51 ENDURO, jak už z názvu vyplývá. Rok výroby 19.09.1990, krásné datum, nemyslíte? Za 6 měsíců jsem se narodil, to musí být přece nějaké znamení. Byl v děsném stavu, ale co byste za 8 000 chtěli. Začaly investice a opravy. Měnil jsem toho opravdu hodně, ovšem nejvíce na sportovním vzhledu tomu dodává plyšový Pikachu na zadním nosiči. Simson je žluté barvy, lehce vyblité. Nemůžu si stěžovat, jen to byl ze začátku zmetek.

Ve pondělí 13.08.2007 jsem si šel jako největší frajer na Dopravní inspektorát pro řidičák, kde mi řekli, že ho ještě nemají. Pln zklamání jsem se dokodrcal k mamčinému autu.

Ovšem ve středu 15.08.2007 už tam byl. Byl jsem štastný. Taťka mi sjednal pojištění u Allianz, ovšem čekám až mi přijde doklad. To mi ale nezabránilo, abych se zajel podívat na centrum obce a trochu se pokochat noční dědinou.

16.08.2007 jsem zajel na evidenční kontrolu, kde jsem dostal zdrbané, že jsem Simsona postavil na slunko, co mu potom. Po vyfasování dokladu jsem si to kodrcal uličkami až ke svému sídlu.

Odpoledne jsem vyrazil zase do ulic vrátit tetě knížku autoškoly a na pokec k bratru motorkářovi. Vyrazili jsme tedy do ulic. Kodrcali jsme si to až na Orlovou. Při dojíždění na kruhový objezd jsem se rozhlížel a viděl jsem přijíždějící auto, tak jsem začal brzdit.

Na přechodu stála taková holka a čuměla na mě. Tak sem jí kývnul, ať pokračuje. Čubka ani nepoděkovala, tuž kde jsme? To jsem ale překousl. Už jsme si to šinuli po cestě vedle sebe, za námi zbyl jen rajský vzduch spáleného benzínu a oleje. Ještě jsem zapomněl dodat, že za námi zbyl i oblak dýmu, ten tak super zas nebyl… Po úspěšné jízdě jsem se tedy vrátil domů.

17.08.2007 mi došla karta pojištění. Dnes jsem ujel úctyhodných 73 km. Kolem 13 hodiny jsem vyrazil za Radimem. Kousek od jeho baráku se stala bouračka, kde policajti řídili provoz. Dojel jsem k Radimovi a on už čekal venku se svojí ČZ 175 předělanou do crossu. Vyrazili jsme tedy do uliček mezi Orlovou, Dětmarovicema a Lutyní. Cestou jsme se stavili na bytovky, kde jsme pokecali s Lukášem. Potom jsme jeli přes statek za Luckou Suchánkovou, ta ale nebyla doma, tak jsme jeli domů. Odpoledne se mi chtělo ještě někam projet, tak jsem překecal Pavla, ať jede semnou. Jeli jsme do Bohumína, z Bohumína na Rychvald a z Rychvaldu do Orlové. Jeli jsme taky kolem stanoviště, na kterém jsem stál při GRACII. Dojeli jsme do Dětamrovic, kde jsme se vydali na Věřňovice. Potkal jsem kámoše z AŠ, s kterým jsem chvíli pokecal. Během cesty jsme se domluvili, že se zajedem podívat na motocrossovou trať do Petrovic. Do cesty mi vletěl zasraný holub, ale nic se nestalo. Cestou jsme se stavili na benzínce pro benzín, nabral jsem 3 litry, i když jsem chtěl 2. Spletl jsem si cenu s litrama… Na benzínce jsme taky potkali pár čuráčků, kterým rodiče koupili Jawu 125 Dandy a nějakou Kentoyu. Byli 4, takže proč neudělat frajery, že jo. Něco zavolali, ovšem jsem to neslyšel. Pavel se jich zeptal, jestli mají nějaký problém. To už jim huba tolik nejela. Po zaplacení benzínu a nakopnutí motorek, jim huba spadla až na zem. – Čuráčci…

Dojeli jsme teda na motocrossovou trať, kde bylo prázdno. Chvíli jsme poseděli a jeli jsme zpět k domovu. Na okraji Lutyně začlo pršet, tak jsme se rozdělili a každý jel svojí cestou.